same hate, same love

-on Friday 17^th June 2016

‘Jeez, she was JUST an MP! People die EVERY DAY!’ said the 12y.o. white British boy I look after. It was sunny morning with a bit of cold undertone which makes you shiver after some time and as usual BBC Radio was on with their daily dose of news which my host mum for reasons unknown to me likes to consume together with her bowl of apple porridge. Good morning, aren’t you lucky to wake up alive?

Now this statement of his made me ambivalently upset and pleased at the same time. I chose not to reply to him with anything long or complicated because I wanted him to keep his opinion but I kept on thinking about this topic for most time of the rest of that day. How could I possibly do otherwise anyway?

Let’s start with pleased, shall we? From what I already know about him, his knowledge and feelings but also half from guessing what he meant by these short and sharp sentences is kind of obvious but I can say I’m sure he meant it in a broader and deeper sense. I’m sure he had in mind all those men, women and children refugees fleeing both from Africa and Middle East who weren’t able to make their way to a safer place, all those men and women who stayed in their countries fighting, all those children in Africa dying from combination of hard child labour and hunger, all those being silently murdered by regime in Russia, China or North Korea, all those women around the world dying as a result from rape and so much more. I always mention global issues in our conversations and then just tell him to look up more if he wants to or he doesn’t believe me. So I was really pleased when I heard this as a proof he’s aware of and acknowledging these problems and hopefully even his white privilege. It’s not that bad for a 12 year old, right?

So of course in comparison with all these alarmingly high numbers of deaths happening simultaneously all around the world, this in a way is ‘just one’ of these numbers but there’s something really disgusting about reducing every person into just number of statistics (I’ll get to that later on) or into just few generalizing labels, don’t you think? Probably because then it’s way easier to forget they were living and feeling human beings exactly as we are. And that will always be really efficient for certain someone. We should start thinking and talking about it in a way numbers will become people again.

Now we’re getting to what made me upset which was exactly this way he degraded her whole life to one label and the problem here is she was firstly obviously way more than just an MP which she had have been for around 13 months. A bit more than one year should not define the whole person and neither should their race, gender, sexuality, religion etc. You get the point. She was also a person like him or me or hopefully you - person reading this – in comparison with others very privileged white people but at least we’re aware of global problems. 

And she was not only aware of them but she was also trying her best to do at least something about them. She was trying to do her bit of making the world better place every single day. It’s very easy to look up all the things she did and I highly suggest you do it for yourself if you do not know it already. She deserves few more minutes of your reading, learning and a bit more thinking about the legacy she left for the rest of us. I admit since I’m not that much interested in politics and she was serving MP not even close to my living area I didn’t know anything about her right up until I started noticing the afternoon news pouring in on Twitter. Learning she was such enormously loving and helping woman from her death backwards was and still is shockingly devastating and I honestly hope it will not stop outraging us. It’s a great shame and loss when lives of committed people with such a good heart are so drastically cut short.  

But, as I believe, so there are way too many good people with potential lost among all the others who then are just reduced into a number for statistical argument or a headline. 

Where do we go from here in comparison with other events? Why dismiss talking about her or deaths of 49 LGBTQ people? And what about the classical ‘Things are not serious until white people get killed?’ It’s really obvious you can gather that feeling from the way mass media write about world event or from most of the politicians but that doesn’t necessarily mean this way of caring about world around you just in your personal interest has to be applied in your life as well. It doesn’t have to be this way and personally I think people shouldn’t live in such a bubble. We just need to listen, think and learn more broadly. Why argue about whose lives matter more? We all feel as equally devastated when we lose someone we love. Why shame others for feeling grief out of empathy or compassion when you cannot even know whether that person wasn’t just reminded of someone who they knew or lost? Why shame others for being capable of such basic but very important human emotion as grief or sadness?

I think instead of dismissing it you should use it in a gentle way to remind these people what else is happening around them and make them see everyone is or was somebody else’s significant other; through their own pain make them feel compassion for everyone else as well. Make them remember we’re all the same living beings.

Start with talking about how and who was she helping to. Use this horrible unfortunate example in respect to her life and to open up a conversation and other people’s ears, minds and hearts at least to encourage them to listen more and to see what’s happening beyond their garden’s fence so we can slowly stop this disgusting epidemic of selective hearing in which everybody infected doesn’t want to acknowledge life situations and feelings of people from countries that are further than just his or her own homeland.

...

I dedicate this piece to Jo Cox, incredibly amazing woman who I shall now carefully place among my other female role models and to whom I’ll stay grateful simply for who she was and what she stood for. I can’t even begin to express how sorry I am you gave me the reason to write this but at the same time you gave me courage to eventually say some of what’s on my mind out loud. 

Thank you greatly for confirming my beliefs in better world and goodness in people despite the way you left. 

I’ll never forget you, Jo.

message for our generation

Just a day after my return from Czech Republic - my native country whose social environment has become quite hateful and hostile in lots of ways in the past few years - my boyfriend and I visited a local records shop here in the United Kingdom and as my boyfriend is used to he started to chat with an older salesman behind the till. I kept on browsing through the vinyls but listened very carefully and joined one or two sentences now and then. The important part of his talk kinda started after comparing British young females' drinking habits to other youngsters in Europe. The conversation then shifted from how horribly some British people behave when visiting other countries to what a nonsense the Brexit is in such a time of globalization.
The man started talking about how much he enjoys traveling and seeing different cultures. How important it actually is for him to have a freedom of travel or living abroad. How some members of previous generations didn't have this privilege and how the ones nowadays wanting to close borders or build walls don't actually realize what a privilege that freedom is.
He said he truly believes in our - younger generation because despite our parents' generation somehow we do get it right. Somehow we see doing things the way our parents did is not working or it just doesn't feel right and we're not afraid to do it our own way. Somehow we do realize the importance of freedom and integration of all people and cultures no matter the race, gender, religion or any other factor. He said he puts his faith in our generation because he can see our enourmous determination to change the world for better. He talked about what an undestroyable weapon the internet is in our hands. How hard it is to control both it and us. How awesome it is that you can spread an important message with one click; how one photograph of injustice being done to someone shared all around the world can raise people from their chairs and start a revolution. He believes in us so much because that's exactly what we're doing; during the conversation he called our generation the change-makers several times for we're so often using everyday tools to make others aware, to make a change in other people's thinking and in general. 
He talked about an example how shockingly bad the regime in North Korea is but even there something's already happening - people are determined to risk and smuggle informations in and out. He mentioned how in every other decade when there was some sort of important revolution, it was started or done by the young people and that's why he's got so much faith in our generation. He also said what an important role music played in most of revolutions - though it's often been under a surface - the music and the need to relate to it is greatly important for us regardless of who we are, where we come from or what we do. Music is another powerful weapon in our hands and that's why the most oppressive regimes are so strict about the culture from the outer world - music is dangerous for it connects people so much. Just remember the generation of Woodstock and Vietnam War, Czechoslovakian Velvet Revolution, The Singing Revolution across Baltic states, The Peaceful Revolution that led to the fall of the Berlin Wall and so many more!
It seems to me there's so much more to share with you - I'd like to quote for you the things he said, be able to describe the way he said it or the amount of hope in his voice to encourage everyone who needs it. Because this article's purpose is not to question whether he was right or wrong in his judgements or predictions. All I really wanted was just to pass on his message of encouragement. To pass on his trust in young generation that he puts in all of us around the world. Because when I was in Czech Republic for these two weeks even I felt quite hopeless about current situation to be honest. I really wonder how all of you, dear fellow people of my generation, cope with the hate outpouring from what seems to be like everywhere. I damn right bet you must feel hopeless as well. But it's important to always remember it's not just this one random guy's hope and trust in us. Just think about how many such people are there all around the world and especially in the countries where the oppression, hate or violence is the greatest. Think about what they are putting up with and what they are staying strong and fighting for, trusting us and knowing that younger generation - our generation - will not stay silent and will spread the word until there's a fair share of freedom for everybody. Just keep on doing your thing the best way you can and stay strong.

How could you know?

There are certain traumatic experiences in our lives that we think are necessary for other people to know about. The problem is they are very personal and we actually don't even want to talk about them.

But it could mean hella lot if people just knew. It could mean a little change in people's attitude towards more compassionate behaviour. Our pre-set ignorance only makes the distance between people bigger.

In case it haven't crossed your mind yet, I'm talking about abuse or rape. I'm talking about bullying. I'm talking about domestic violence. I'm talking about sudden death of your loved one. I'm talking about all these things you simply cannot just bring up because it makes people uneasy; they will usually go "Oh..." and then don't know what to say next. Then they want to change the topic as soon as they have a chance. And that's just the best case scenario not mentioning all these know-it-alls.

If only people were less ignorant and less self-centered.

"Till it happens to you

You don't know how I feel"

Nihilism.

Sometimes I just like to not say my opinion out loud.

Sometimes I just like to watch people wondering if my silence means I'm that smart or stupid.

Sometimes I just like to watch people walking away from me.

Sometimes I just like to watch their ground crumble.

Sometimes I just like to watch all things fall apart.

Sometimes I'd just love to watch the whole planet being burnt down into ashes.

Because there's no point in any of this.

Because there's no real truth.

Because you will never truly know me and I don't even want you to.

Because nothing makes sense.

Not even this.

And nothing really matters.

2015 / new content

All you see past this is old content. Obviously.

But it's not that simple. It's just a year or two ago but that's not the point. It just feels that way because I was different person back then. But that's okay. We all regenerate.

Yeah, I tried to stop myself but I can't help making Doctor Who references.

Here's what I mean by that:

We all change, when you think about it. We're all different people all through our lives. And that's okay, that's good, you've gotta keep moving, so long as you remember all the people that you used to be. I will not forget one line of this, not one day, I swear. I will always remember when The Doctor was me.
- The Eleventh Doctor

Summer 1945 / Japan

                                                      2. červenec, Iwakuni

Milý Haruhiro,

děkuju mockrát za pozvání na společně strávené dva týdny prázdnin ve Tvém městě. Bylo pro mě dost těžké přemluvit mamku, aby mě pustila, až moc se o mě bojí. Nakonec ale souhlasila pod podmínkou, že mě budeš se svojí mamkou čekat na nádraží, což jste ale stejně chtěli udělat. Jste super!

Celá tahle záležitost s válkou mě děsně štve. Zajímalo by mě, jaké by to bylo, kdyby nebyla. Co myslíš?

Měj se fajn a pozdravuj doma!

Tvoje kamarádka Akiko

                                                      11. červenec, Iwakuni

Drahý Haruhiro,

děkuju za rychlou odpověď! Občas mě překvapuje, že pošta stále ještě takhle dobře funguje. Mimochodem naprosto s Tebou souhlasím. Jen myslím a doufám, že ta válka nebude trvat tak dlouho, jak říkáš Ty.

Vím, že vlastně nemá cenu odepisovat, protože tenhle dopis k Tobě určitě dorazí později, než přijedu já. Ale nemůžu si pomoct. Mám takovou radost, že nám tenhle plán vyšel a už za 3 dny můžu doopravdy přijet! Dokonce mám i sbalený svůj kufr. Docela dlouho jsem se rozhodovala, které hračky si s sebou vzít. A které knížky Ti přivézt na půjčení. Možná to ještě během těch pár dní přerovnám.

Zato vím, kterou knížku si vezmu na těch pár hodin do vlaku. Také si s sebou vezmu skicák a budu si kreslit. Pak mi řekneš, co si o tom myslíš.

Doufám, že se máš dobře a těšíš se na mě tak jako já na Tebe!

Tvoje téměř návštěvnice Akiko

                                                      29. červenec, Iwakuni

Můj milý Haruhiro,

původně jsem Ti chtěla začít psát dopis na poděkování již ve vlaku na cestě zpátky domů, ale byla jsem tak fajnově unavená, že jsem jen vzpomínala, kolik srandy jsme si užili a nechala se drncáním ukolébat téměř ke spánku. Ale neboj, svojí stanici jsem nezaspala!

Mamka byla moc ráda, že mě vidí a že celá tahle cesta dobře dopadla. Samozřejmě, že se mi po ní taky stýskalo, ale také jsem si hned začala uvědomovat, jak mi chybíš Ty. A že si zas nebudu mít dlouho pořádně s kým hrát. Ne tak dobře, jako jsme si hráli spolu. Byla to strašná sranda. Obzvlášť mě bavily Tvoje objevitelské hry. Myslím, že Tvoje město je doopravdy pěkné a hlavně hodně zajímavé, i když je tam teď všude plno vojáků a tak. Ale kde nejsou, že jo?

Doopravdy moc mi chybíš. Tak mě napadlo, co kdybys během srpna přijel na návštěvu? Moje mamka by Tě jistě moc ráda poznala. Snad to Tvoje mamka dovolí, když moje mě pustila. A to jsem holka.

Odepiš co nejdřív, co si o tom nápadu myslíš!

Poděkuj za mě ještě jednou Tvé skvělé mamce a vyřiď, že mi chybíte. Mějte se dobře!

Tvoje věrná kamarádka Akiko

                                                            6. srpen, Iwakuni

Drahý Haruhiro,

doufám, že Ti přišel můj dopis, který jsem posílala, když jsem dorazila domů. Ve zkratce: děkovala jsem Ti v něm za naprosto super dva týdny prázdnin a pozvala jsem Tě na návštěvu k nám.

Moje město sice není tak velké jako to, na jehož okraji žiješ Ty, ale myslím, že by se Ti tu mohlo líbit. Snad nám někdy mamka dovolí jít se kouknout do přístavu a hrát si u moře. Dej mi vědět, jestli bys měl během příštích pár týdnů čas a kdy bys mohl přijet. My se nikam v srpnu nechystáme, kam taky, že jo.

Přerušila jsem na chvíli psaní kvůli snídani a zrovna, když jsem jí dojedla, stalo se asi něco moc zlého. Omluv, že mám najednou ošklivé písmo, klepe se mi ruka. Slyšela jsem ten nejdivnější a nejstrašnější zvuk v životě a mamka mě zavolala na zahradu. Možná se mi to zdálo, protože jsem z toho ještě teď vyklepaná, ale země se dost silně chvěla. Doteď se snažím pochopit, co jsme to viděly za podivná oblaka kouře. Nevím, co se tam u Tebe stalo, ale moc se o Tebe bojím. Odepiš prosím co nejdřív, že jsi v pořádku!

Tvoje Akiko

After Dark / 1 : 26am / Saturday 5th July

„Between the time the last train leaves and the first train arrives, the place changes; it’s not the same as in daytime.“ – Haruki Murakami

A stejně tak se měníme my. Například já, když překonám počáteční půlnoční únavu, záhy poté přecházím do svého tolik oblíbeného šíleného kreativního stavu. Myšlenky se rozbíhají všemi možnými směry, protože najednou můžou, kam se jim zachce. Nikde není přecpáno lidmi. Jen díky tomuto šílenému stavu jsem byla schopná ustát každou noční směnu, vytvořit povětšinou ty nejlepší z mých uměleckých prací nebo si užívat dlouhé noční cesty autobusem. V noci jsem jiná a neumím to nikomu vysvětlit.

Překračuji bezpečné hranice doby, kdy ostatní mají být a jsou v posteli a jdu dál. S pocitem, že jsem sama, kdo takhle prožívá noc hodinu po hodině až do doby, kdy normální lidé usedají ke snídaním s novinami a nemají tušení, co jsem mezitím stihla. Jaký boj jsem si vybojovala tentokrát. Že jsem opět vydržela a nepodlehla vábení nicotného spánku.

Naposledy, když jsem byla celou noc vzhůru, dělala jsem v Plzni na závěrečné umělecké práci. Počítala tramvaje, jejichž zastávku jsme měli prakticky za rohem. Jenže tramvaje nakonec přestaly jezdit. Byla jsem v naprostém tichu a naprosté tmě naprosto sama. A přestože děsivé myšlenky a představy sice dotíraly na mojí mysl, hluboko uvnitř jsem byla naprosto klidná. Protože vím, že všechny ty negativní myšlenky jsou a vždy budou součástí mne samotné. Baví mě se děsit, abych si následně přísně vyčetla, že se není čeho bát. Jsem to já, rozumím si a chápu se. Toho, co je během noci, se nebojím. Vím a hlavně věřím, že ať se to ticho zdá jakkoliv dlouhé, tramvaje nakonec zase začnou jezdit.

O rok později jsem ve svém vysněném městu u moře ve Spojeném království a poslouchám vlaky, které mají zastávku opět jen o ulici dál. Odepisuji bývalé spolubydlící na dopis a právě jsem jí nakreslila pro srovnání překvapivě podobné půdorysy mých pokojů v Plzni a zde. A už jen za pár hodin bych se měla připravit a jet pěkně doubledeckerem vyzvednout kamaráda do Doveru. Prý je to šílený nápad, zůstávat kvůli tomu celou noc vzhůru. Popravdě s postupem času už nejsem tolik nervní, že se mu něco stane. Zůstávám vzhůru, protože mě to tolik baví. Zmíněná bývalá spolubydla má navíc svojí první noční směnu v rozhlase. Až moc dobře si pamatuji svojí první noční a nezměrnou potřebu po udržení kontaktu s kýmkoliv až do rána.

Tohle vše můžu použít jako pěkně znějící výmluvu k tomu, abych si ve skutečnosti opět prožila celou noc sama se sebou. V noci jsem jiná a neumím to lépe vysvětlit. V noci jsem svá a tak se mám nejradši.

dear England

my dearest Great Britain, I’m coming.

I’m coming úplně stejným způsobem, jakým jsem se k tobě dostala poprvé před 7 lety. Autobusem přes Francii do Británie. A nemůžu si vzpomenout oficiální název, byla to pro nás prostě cesta podmořským tunelem. Ta nejbáječnější cesta s fragmentem lidí ze školy a s věrnou kamarádkou, která mi zůstala dodnes. Stejně jako ten dětský natěšený pocit z dlouhé cesty, který teď narušují už jen moje myšlenky, protože tentokrát jsem naprosto sama. Vracím se úplně jiná než poprvé před 7 lety.

Poměrně dlouho jsem nepsala. Proč najednou vytáhnu v autobuse uprostřed noci notebook a neberu sebemenší ohledy na ostatní, kteří mi mohou zírat na obrazovku a číst vše, co někdy uváženě vyťukávám a někdy chrlím, až dělám hrubky a přichází na řadu funkce Automatické opravování textu, kterou nesnáším. Ráda si své chyby opravuju sama. Jeden pak aspoň ví, co udělal špatně a příště to neudělá. Nebo alespoň zvolní. Proč ale najednou mám zase snahu dostat ze sebe všechno? Jak to všechno postihnout? Jak jen popsat, že se nebojím tmy, pavouků, bouřky, nového prostředí, rodiny nebo cizích jazyků. Jak popsat, že se doopravdy příšerně bojím jen toho, že po (jistě úžasném, vysněném) roce v cizině o sobě stejně nic nezjistím a budu se muset vrátit k hledání smyslu pro svou existenci? Jak dlouho se budu vyhýbat otázce, co vlastně chci???

Ale je takové myšlení opravdu na místě? Přede mnou je rok vyhýbání se „důležitým otázkám“. Calming seashore included. Anglická rodina by měla být odteď prioritou. Předat chlapci něco ze sebe. Konečně být pro někoho starší sestrou na delší dobu než jen pár dní. Dát se narychlo cestou dohromady. Zdá se, jako bych to nejdůležitější vždy dělala na poslední chvíli. Všechny slohové, sebemenší či závěrečné práce. Výběr host family nebo balení. A teď narychlo schovat někam hluboko do sebe tu věčně se tázající holku s kruhy pod očima, rozcuchanými slámovými vlasy a podivnýma rukama křečovitě objímající vlastní věčně odřená kolena.

Jenže kam s ní? Jak se jí zbavit? A kdyby přece, co zůstane? Bude ten zbytek vůbec za něco stát? Oblíbená britská písničkářka a modla se mě snaží skrze sluchátka svým výjimečným hlubším hlasem uklidnit a sděluje „Once I was an Eagle“. Zajímalo by mě, jestli jsem někdy byla pták. Rozhodně ne tak dravý. A rozhodně noční. Jak tahle myšlenková odbočka pomohla? Nijak. Jen další pocit. Souznění se zemí, která vydala někoho s podobně messy mind. A jediný nápad. Jeden pokus. Můžu zkusit tu holku nechat napospas noci obklopující příští německou zastávku. Prostě jí odhodit cestou ze záchodu. Jako zmačkanou papírovou utěrku na ruce. S čistýma rukama a myslí pak opět stanout tváří v tvář bílým útesům Doverským a zažít pocit, že se vracím na správné místo. Tak se seber a vstaň, děvče, za chvíli budeme zastavovat. 10 minut pauza. To bychom mohly stihnout.

You should be gone beast
Be gone from me
Be gone from my mind at least
Let a little lady be

I don't want you to want me
Wouldn't want you to know
I don't care where you gone beast
I care you go

Take the night off
Be bad for me
Take it right off and
Be bad for me

ach, Demiane

Již v 11 letech jsem měla silné nutkání sepsat úvahu na téma "Hranice". Samozřejmě nemyslím ty státní. Mám na mysli naše osobní hranice, nejniternější linky nakreslené naším svědomím. Pamatuji si dokonale zformulované věty vyjadřující ty nejpodstatnější myšlenky. Jen je rozvést a pojmout každou okolnost, aby proti mému vyjádření nakonec nikdo nemohl argumentovat. 
Sáhodlouze a dopodrobna vysvětlit základní fakt, že kvůli našim životním zkušenostem má každý člověk své hranice někde jinde. Navíc se samozřejmě s postupem času mění.
Že na základě tohoto faktu není logické a vlastně ani nemáme právo odsuzovat za jakýkoliv čin druhé. Vždy je jádrem problému, že naše hranice, pro zjednodušení řekněme dobra a zla, nejsou stejné jako člověka, kterého máme potřebu soudit. Ale přesto se tak naprosto běžně děje. Málokdo se nad tím pozastaví. Proto jsem sepsání té úvahy ještě v tomtéž věku zavrhla. A také proto, že to celé hodně bolelo. Stejně by mě nejspíš nikdo nepochopil.
O skoro až neuvěřitelných osm let později jsem se ještě neuvěřitelnější náhodou ocitla na škole, kde je snad ta nejrozumnější a nejcitlivější učitelka českého jazyka. Díky ní mě zaujala kniha k maturitě: Demian od Hermanna Hesse. Sama nebo na jiné škole bych se k ní patrně nedostala. Obdivuhodné, jak občas působí okolní síly a formují naše osudy. 
Nicméně, ještě nejsem ani v polovině a nestačím žasnout. Každou hlubší myšlenkou, na kterou jsem dosud v knize narazila, jsem se v době mezi 11. a 15. rokem silně zabývala. Pravda, někdy neměly tak jasný tvar, podobaly se spíše tušení či mlžnému oparu, ve kterém jsem věděla, co se skrývá, jen jsem to tehdy nedokázala popsat. Ale byly v mé hlavě. Myslela jsem si, že jsou jen moje. Nikdo jiný nikdy v mém věku takhle neuvažoval. Hádám, že to byl počátek pocitu odcizení, namísto souznění s ostatními dětmi.
Proto jsem nedávno dokonce udělala něco, co už dlouho ne. Po přečtení úvodu jsem jí vrátila do knihovny a šla si koupit svou. Začala jsem jí číst s tužkou po ruce. A podtrhávám. Někdy až fanaticky, protože prostě nemůžu uvěřit, že dané myšlenky doopravdy někdo sepsal a dal mu za kostru na první pohled průměrného čtenáře tak nezajímavý příběh. Co by mohlo být zajímavého na dospívání jednoho kluka? Inu, představte si, že toho může být doopravdy hodně.
Pokaždé, když dočtu kapitolu, pozastavím se nad ní. Naplno. Přímý zásah. Přestanu se vším, co jsem dosud dělala. Pokud to není možné, odejdu z místnosti či vystoupím z trolejbusu. Musím se na chvíli stáhnout do sebe. Chce se mi brečet a kdybych se měla pokusit jen nastínit proč, bylo by to na hodně dlouho. Zjednodušeně řečeno, z veškeré té spletité provázanosti. Ale tomu stejně nikdo neporozumí. A to není až tak důležité. Momentálně je nejdůležitější, že já jim rozumím. Rozumím Hessemu a Emilu Sinclairovi. Rozumím Demianovi. Vím, že by rozuměli mně. A i proto mi je úplně jedno, co si kdo pomyslí, když prohlásím, že to je důvod, proč se nakonec neobjednám k psychiatrovi. 

"Můžeme se vzájemně chápat; ale sama sebe vyložit - to může jen každý sám."

TAO //

Kuo Siang

Nejenže nebytí se nemůže státi bytím, ani bytí se nemůže státi nebytím. A i když se bytí dovede tisícerým způsobem měnit, v nebytí se změnit nemůže. A tak se také nemůže stát, aby nebylo bytí. A bytí trvá věčně!

...

Protože žijeme s lidmi, nemůžeme se od nich odloučit. Jenže svět lidí se neustále mění, každé pokolení se od ostatních liší, a tak jen ti, kdož nemají předsudečných mínění a netrvají na svých já, mohou sledovat všechny proměny a nikdy netrpí!

Lie-C'

Jang Ču řekl: "Juan Sien zchudl ve státě Lu. C'Kung zbohatl ve státě Wej. Juan Sienovi zničila chudoba život. Bohatství otrávilo život C'Kungovi." 

Z čehož plyne, že se nedá ani chudnout ani bohatnout. Co se tedy má? - Pravím: má se žít v radosti, má se žít v bezstarostnosti. Ten, kdo se umí radovat ze života, nebývá chudý, ten, kdo umí žít bezstarostně, nezbohatne!

TAO /

texty staré Číny

Lao C'  
Kniha o Cestě a její Síle


Tao co se dá povědět
už není to Tao
Jméno co se dá jmenovat
už není to jméno -
nebo:
v nebytí jména je počátek nebe a země
a bytí jména je matka všech věcí -
proto:
nahlédnem do jeho tajemství
když o ně nestojíme
a zhlédneme jenom vnějšek
když se po něm pídíme
...
Tao je nádoba
jež prázdná
je nevyčerpatelná
aniž je třeba ji kdykoli znovu naplnit
tak širá a tak hluboká
jak byla by rodičem veškerých věcí:
v ní všechno ostré se udělá hladké
a všechno těžké se udělá lehké
a všechno slepé tu prohlédne
a všechno složité se zjednoduší -
tu chladnou jako věčnost
nevím, kdo ji kdy zrodil a kde!
...
 Naplňujeme to, co držíme
ač by bylo lépe to nechat být:
brousíme špice
ač je nemůžem nadlouho uchovat ostré
plníme domy zlatem a drahokamy
ač nikdo je nedokáže uhlídat
Nestoudný v zámožnosti a v postavení
sám na sebe svolává pohromu
po skončeném díle
sám odcházej -
neboť to je Cesta nebe!

Čuang-C'
Svobodná šťastná pouť


Byl tu počátek. A byl tu počátek toho stavu, kdy ještě nebyl počátek. A byl tu počátek toho počátku toho stavu, kdy tu ještě nebyl počátek. Je tu bytí. A jest tu nebytí. A je tu ten stav před začátkem nebytí. A je tu ten stav předcházející onen stav, kdy ještě nezačalo nebytí. Najednou to bylo nebytí, jenže my nevíme; co to znamená, že zde bylo nebytí: bytí či nebytí?
Konečně, právě teď jsem cosi řekl. Jenže nevíme, zda výsledkem toho, že jsem cosi řekl, je to, že bylo něco řečeno nebo vlastně nebylo řečeno vůbec nic.

Na co pomyslíte

...když se řekne "Noc"?

Vyšla na rozvrzanou verandu, lehce pokrytou sněhem. Pozorovala okolí šlápot, které bosýma nohama udělala. Sníh se při svitu měsíce třpytil, ale zcela jinak než ve dne. Pomalu zvedla hlavu a zahleděla se na podobně zářící hvězdy.
Sem tam jí do dychtivých očí spadla sněhová vločka. Vydechla a pozorovala páru dechu, jak se rozplývá ve tmě. Roztřeseně si sedla na schod. Vnímala chlad, ale byla u vytržení. Nezáleželo jí na faktu, že možná nastydne, jak jí vždy maminka připomínala. Na moment jako tento se těšívá celý rok. Nic jí nepřipadá krásnější, než se dívat a poslouchat, jak v noci sněží.

záblesk z kakotopie

Odbila desátá hodina večerní. Catherine se znepokojeně svraštělým čelem vzhlédla od lístku s rychle načmáranou adresou. Věděla, co přijde. Jako každý večer ve 22 hodin. Den co den, už přes 5 let. Se slabým praskáním zazněla z reproduktorů rozhlasu v potemnělých ulicích výstraha, upozorňující na zákaz vycházení. Jako vždy šla vztekle přibouchnout okno. Nikdy se s tím nehodlá smířit. Nikdy nezapomene, jakým způsobem převzali vládu. A samozřejmě jim nikdy neodpustí, že prohlásili veškeré projevy umění za škodlivé, nebezpečné a odvádějící pozornost od povinností. Že zničili všechny galerie a muzea v zemi, že spálili historicky cenné knihy z archivu, kde tak neskutečně ráda pracovala. Věděla, že brzy přijde chvíle, kdy dostanou i jí. Již nějakou dobu se prošetřovalo podezření, že ne všechna díla byla zničena a teď se jen vyžívali v prolézání každého kouta v domě. Pokud jste nějaká schovávali a navštívili vás, mohli jste se pokládat za mrtvé, protože je vždy našli. A pak vás zabili.

Zahloubaná do úvah, přešla Catherine pomalu k oknu. Ve vteřině se jí ve tváři objevil děs. Asi 6 ozbrojených, černě oděných mužů právě přicházelo k hlavnímu vchodu. Ve chvíli, kdy zvonili na domovnici, byla už na zběsilé cestě po rozvrzaných schodech na malou podkrovní půdu. Když stanula ve dveřích, vystouply jí do očí slzy. Rychle za sebou zavřela a pevným krokem zamířila ke starožitné komodě z jistého exotického dřeva. Rezavým klíčkem na krku odemkla druhou zásuvku a vytáhla menší černou kabelu. Jen na zlomek okamžiku ji k sobě přitiskla a roztřeseně vydechla. Ona chvíle nastala. Vstala a zamířila k velkému zdobně vyřezávanému stolu stojícímu v rohu půdy. Teď už nedokázala zadržovat slzy. Roztřesenými prsty hladila jeho zdobenou hranu a pokračovala, dokud se její prsty nesetkaly se stohem zachráněných starých knih. Jemně jela ukazováčkem po majestátních hřbetech a třesoucími se rty četla zlatě vyrytá jména. Loučila se. Věděla, že vše takhle skončí. Věděla, že nemůže zachránit ještě menší část již zachráněného zlomku. Prsty přejela obálku Květů zla a nechala je přeskočit na druhý stoh. Asi v polovině se zarazila. Ani si nepamatovala, že by ho vzala. Ach, drahý Edgare. Kéž bys věděl. Skoro jako nacvičeným pohybem opatrně vytáhla a otevřela menší, oprýskanou krabičku z tvrdého papíru a vlhkýma očima přejížděla vybledlou žlutou stránku s krásně úhledným rukopisem. A chvějící se rudé rty zrychleně šeptaly:

V půlnoc kdysi v soumrak čirý chorý bděl jsem sám a sirý,
v knihy staré, zapomněné ukláněl jsem bledou líc.

Zavřela oči. Už nikdy Havrana nebude moci znovu dočíst. Chtěla v sobě potlačit ten pocit osamění a zmaru. Slzy vytlačené ze světle zelenkavých očí sklouzávaly po bledé tváři. Najednou se v Catherine něco hnulo. Když už nemá možnost zachránit všechny, nemůže jim nechat svoji nejmilejší báseň. Prudce otevřela oči, krabičku zaklapla a vhodila do černé kabely. Tiše zamířila ke dveřím a na prahu se zaposlouchala. Podle nekompromisního ostrého hlasu a rozčarovaného hlasu staré domovnice usoudila, že jsou na cestě k jejímu bytu. Bleskově a stále tiše jako kočka seběhla po schodech, otevřela okno směřující do ulice, zašmátrala za velkou skříní vedle okna a vytáhla provaz. Byl pod ní bezpečně připevněný. Už ho několikrát použila. Tentokrát nejspíš naposledy. Ještě stačila z pohovky sebrat černý kabát, který prostě s druhým koncem provazu vyhodila z okna. Začala se spouštět. Jen pár sekund po tom, co se nohama dotkla chodníku, ticho noci proťala rána vyražených dveří a rázný křik. Popadla kabát a dala se na útěk spletitými ulicemi…

Špatně osvětlenými ulicemi zněly tak tiše Catherininy kroky. Ale zněly. Kdyby teď na někoho narazila, je stejně mrtvá. Jako kdyby se chystala za chůze číst, vytáhla z kabely zachráněnou cennost a znovu se dívala na stránky uvnitř. Pak je odhodlaně zbavila jejich obalu a drahocenné papíry si přitiskla k hrudi. Zvláštním způsobem jí to uklidňovalo. Vzhlédla a její opuchlé oči hledaly známou červenou tabulku. St. John‘s street. Uvolněně se nadechla, už je blízko. Nevěděla o nikom, u koho by se cítila víc v bezpečí než u Claire. Ironie, protože právě být s Claire bylo stejně nebezpečné, jako přechovávat poslední kousky umění v domě. Milovaly se a to oni poměrně velice brzy zakázali. Taktéž pod trestem smrti.

Právě zahýbala do ulice Baker street a okamžitě v dálce rozpoznala bílý plot, který společně natíraly a už před pár lety jím začaly prorůstat plané růže. Vzrůstající úleva zrychlovala její kroky. V momentě, kdy se Catherinina svižná chůze stala během, zpoza rohu druhého konce ulice se vynořili její pronásledovatelé. Kdyby jim bylo vidět do tváří, jistě by se jejich pohledy střetly. Samozřejmě, že věděli, kam uteče. Jistě o nich věděli, nepochybně měli podezření už delší dobu. Instinkty nedaly jejímu rozumu ani chvilku na rozmyšlenou. Jen jí dodaly neuvěřitelnou sílu. A tak zrychlila, aniž by se pozastavila nad skutečností, že stejně běží do náruče smrti. Že nemá šanci. Že zase zvítězili.

Claiřiným domem se rozezněl ostrý, naléhavý zvonek. Catherine ho nepřestávala tisknout. Neohlížela se, nechtěla myslet na fakt, že jsou za jejími zády. Ani si neuvědomila, že v panice třesoucí se rukou svírá a mačká stránky Havrana. Jediné čemu věnovala pozornost byly opatrné kroky, které slyšela za dveřmi. Všechno se seběhlo tak rychle, že když Claire otevřela dveře, spatřila hrůzou bledý obličej své milované, ze které vyprchával život tak rychle, jako krev ze střelných ran přes křečovitě sevřenou ruku zbarvovala poslední verše oblíbené básně:  

jeho očí lesk mne svírá, démon spící takto zírá,
lampy zář jej obestírá jeho stín kol vrhajíc,
a má duše z toho stínu nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se — nikdy víc!

moje osobní Kvílení

kvílení za ně,

kteří s ledabylým znechucením dochází

do budovy instituce na vymývání mozků;

kteří se posmívají většinovému počtu vymývanců,

jenž je slepě nazývá kamarády,

ale ve skutečnosti nevidí pod povrch;

kteří se s radostnými jiskrami v očích

na týden zcela ztratí ve Sněhu;

kteří zanechají a nestarají se o zbylé,

kterých ubývá jako v koncentráku;

a kteří svou nepřítomností vyvolali

podivný stesk,

který mě přinutil napsat cosi jako báseň,

která však byla rozptýlením na jeden pouhý večer