„Between the time the last train leaves and the first
train arrives, the place changes; it’s not the same as in daytime.“ – Haruki
Murakami
A stejně tak se měníme my. Například já, když překonám
počáteční půlnoční únavu, záhy poté přecházím do svého tolik oblíbeného
šíleného kreativního stavu. Myšlenky se rozbíhají všemi možnými směry, protože
najednou můžou, kam se jim zachce. Nikde není přecpáno lidmi. Jen díky tomuto
šílenému stavu jsem byla schopná ustát každou noční směnu, vytvořit povětšinou
ty nejlepší z mých uměleckých prací nebo si užívat dlouhé noční cesty autobusem. V noci jsem jiná a neumím to
nikomu vysvětlit.
Překračuji bezpečné hranice doby, kdy ostatní mají být a
jsou v posteli a jdu dál. S pocitem, že jsem sama, kdo takhle prožívá
noc hodinu po hodině až do doby, kdy normální lidé usedají ke snídaním
s novinami a nemají tušení, co jsem mezitím stihla. Jaký boj jsem si
vybojovala tentokrát. Že jsem opět vydržela a nepodlehla vábení nicotného
spánku.
Naposledy, když jsem byla celou noc vzhůru, dělala jsem
v Plzni na závěrečné umělecké práci. Počítala tramvaje, jejichž zastávku
jsme měli prakticky za rohem. Jenže tramvaje nakonec přestaly jezdit. Byla jsem
v naprostém tichu a naprosté tmě naprosto sama. A přestože děsivé myšlenky
a představy sice dotíraly na mojí mysl, hluboko uvnitř jsem byla naprosto
klidná. Protože vím, že všechny ty negativní myšlenky jsou a vždy budou součástí mne samotné. Baví
mě se děsit, abych si následně přísně vyčetla, že se není čeho bát. Jsem to já,
rozumím si a chápu se. Toho, co je během noci, se nebojím. Vím a hlavně věřím,
že ať se to ticho zdá jakkoliv dlouhé, tramvaje nakonec zase začnou jezdit.
O rok později jsem ve svém vysněném městu u moře ve
Spojeném království a poslouchám vlaky, které mají zastávku opět jen o ulici
dál. Odepisuji bývalé spolubydlící na dopis a právě jsem jí nakreslila pro
srovnání překvapivě podobné půdorysy mých pokojů v Plzni a zde. A už jen
za pár hodin bych se měla připravit a jet pěkně doubledeckerem vyzvednout
kamaráda do Doveru. Prý je to šílený nápad, zůstávat kvůli tomu celou noc
vzhůru. Popravdě s postupem času už nejsem tolik nervní, že se mu něco
stane. Zůstávám vzhůru, protože mě to tolik baví. Zmíněná bývalá spolubydla má
navíc svojí první noční směnu v rozhlase. Až moc dobře si pamatuji svojí
první noční a nezměrnou potřebu po udržení kontaktu s kýmkoliv až do rána.
Tohle vše můžu použít jako pěkně znějící výmluvu
k tomu, abych si ve skutečnosti opět prožila celou noc sama se sebou.
V noci jsem jiná a neumím to lépe vysvětlit. V noci jsem svá a tak se
mám nejradši.
