dear England

my dearest Great Britain, I’m coming.

I’m coming úplně stejným způsobem, jakým jsem se k tobě dostala poprvé před 7 lety. Autobusem přes Francii do Británie. A nemůžu si vzpomenout oficiální název, byla to pro nás prostě cesta podmořským tunelem. Ta nejbáječnější cesta s fragmentem lidí ze školy a s věrnou kamarádkou, která mi zůstala dodnes. Stejně jako ten dětský natěšený pocit z dlouhé cesty, který teď narušují už jen moje myšlenky, protože tentokrát jsem naprosto sama. Vracím se úplně jiná než poprvé před 7 lety.

Poměrně dlouho jsem nepsala. Proč najednou vytáhnu v autobuse uprostřed noci notebook a neberu sebemenší ohledy na ostatní, kteří mi mohou zírat na obrazovku a číst vše, co někdy uváženě vyťukávám a někdy chrlím, až dělám hrubky a přichází na řadu funkce Automatické opravování textu, kterou nesnáším. Ráda si své chyby opravuju sama. Jeden pak aspoň ví, co udělal špatně a příště to neudělá. Nebo alespoň zvolní. Proč ale najednou mám zase snahu dostat ze sebe všechno? Jak to všechno postihnout? Jak jen popsat, že se nebojím tmy, pavouků, bouřky, nového prostředí, rodiny nebo cizích jazyků. Jak popsat, že se doopravdy příšerně bojím jen toho, že po (jistě úžasném, vysněném) roce v cizině o sobě stejně nic nezjistím a budu se muset vrátit k hledání smyslu pro svou existenci? Jak dlouho se budu vyhýbat otázce, co vlastně chci???

Ale je takové myšlení opravdu na místě? Přede mnou je rok vyhýbání se „důležitým otázkám“. Calming seashore included. Anglická rodina by měla být odteď prioritou. Předat chlapci něco ze sebe. Konečně být pro někoho starší sestrou na delší dobu než jen pár dní. Dát se narychlo cestou dohromady. Zdá se, jako bych to nejdůležitější vždy dělala na poslední chvíli. Všechny slohové, sebemenší či závěrečné práce. Výběr host family nebo balení. A teď narychlo schovat někam hluboko do sebe tu věčně se tázající holku s kruhy pod očima, rozcuchanými slámovými vlasy a podivnýma rukama křečovitě objímající vlastní věčně odřená kolena.

Jenže kam s ní? Jak se jí zbavit? A kdyby přece, co zůstane? Bude ten zbytek vůbec za něco stát? Oblíbená britská písničkářka a modla se mě snaží skrze sluchátka svým výjimečným hlubším hlasem uklidnit a sděluje „Once I was an Eagle“. Zajímalo by mě, jestli jsem někdy byla pták. Rozhodně ne tak dravý. A rozhodně noční. Jak tahle myšlenková odbočka pomohla? Nijak. Jen další pocit. Souznění se zemí, která vydala někoho s podobně messy mind. A jediný nápad. Jeden pokus. Můžu zkusit tu holku nechat napospas noci obklopující příští německou zastávku. Prostě jí odhodit cestou ze záchodu. Jako zmačkanou papírovou utěrku na ruce. S čistýma rukama a myslí pak opět stanout tváří v tvář bílým útesům Doverským a zažít pocit, že se vracím na správné místo. Tak se seber a vstaň, děvče, za chvíli budeme zastavovat. 10 minut pauza. To bychom mohly stihnout.

You should be gone beast
Be gone from me
Be gone from my mind at least
Let a little lady be

I don't want you to want me
Wouldn't want you to know
I don't care where you gone beast
I care you go

Take the night off
Be bad for me
Take it right off and
Be bad for me

ach, Demiane

Již v 11 letech jsem měla silné nutkání sepsat úvahu na téma "Hranice". Samozřejmě nemyslím ty státní. Mám na mysli naše osobní hranice, nejniternější linky nakreslené naším svědomím. Pamatuji si dokonale zformulované věty vyjadřující ty nejpodstatnější myšlenky. Jen je rozvést a pojmout každou okolnost, aby proti mému vyjádření nakonec nikdo nemohl argumentovat. 
Sáhodlouze a dopodrobna vysvětlit základní fakt, že kvůli našim životním zkušenostem má každý člověk své hranice někde jinde. Navíc se samozřejmě s postupem času mění.
Že na základě tohoto faktu není logické a vlastně ani nemáme právo odsuzovat za jakýkoliv čin druhé. Vždy je jádrem problému, že naše hranice, pro zjednodušení řekněme dobra a zla, nejsou stejné jako člověka, kterého máme potřebu soudit. Ale přesto se tak naprosto běžně děje. Málokdo se nad tím pozastaví. Proto jsem sepsání té úvahy ještě v tomtéž věku zavrhla. A také proto, že to celé hodně bolelo. Stejně by mě nejspíš nikdo nepochopil.
O skoro až neuvěřitelných osm let později jsem se ještě neuvěřitelnější náhodou ocitla na škole, kde je snad ta nejrozumnější a nejcitlivější učitelka českého jazyka. Díky ní mě zaujala kniha k maturitě: Demian od Hermanna Hesse. Sama nebo na jiné škole bych se k ní patrně nedostala. Obdivuhodné, jak občas působí okolní síly a formují naše osudy. 
Nicméně, ještě nejsem ani v polovině a nestačím žasnout. Každou hlubší myšlenkou, na kterou jsem dosud v knize narazila, jsem se v době mezi 11. a 15. rokem silně zabývala. Pravda, někdy neměly tak jasný tvar, podobaly se spíše tušení či mlžnému oparu, ve kterém jsem věděla, co se skrývá, jen jsem to tehdy nedokázala popsat. Ale byly v mé hlavě. Myslela jsem si, že jsou jen moje. Nikdo jiný nikdy v mém věku takhle neuvažoval. Hádám, že to byl počátek pocitu odcizení, namísto souznění s ostatními dětmi.
Proto jsem nedávno dokonce udělala něco, co už dlouho ne. Po přečtení úvodu jsem jí vrátila do knihovny a šla si koupit svou. Začala jsem jí číst s tužkou po ruce. A podtrhávám. Někdy až fanaticky, protože prostě nemůžu uvěřit, že dané myšlenky doopravdy někdo sepsal a dal mu za kostru na první pohled průměrného čtenáře tak nezajímavý příběh. Co by mohlo být zajímavého na dospívání jednoho kluka? Inu, představte si, že toho může být doopravdy hodně.
Pokaždé, když dočtu kapitolu, pozastavím se nad ní. Naplno. Přímý zásah. Přestanu se vším, co jsem dosud dělala. Pokud to není možné, odejdu z místnosti či vystoupím z trolejbusu. Musím se na chvíli stáhnout do sebe. Chce se mi brečet a kdybych se měla pokusit jen nastínit proč, bylo by to na hodně dlouho. Zjednodušeně řečeno, z veškeré té spletité provázanosti. Ale tomu stejně nikdo neporozumí. A to není až tak důležité. Momentálně je nejdůležitější, že já jim rozumím. Rozumím Hessemu a Emilu Sinclairovi. Rozumím Demianovi. Vím, že by rozuměli mně. A i proto mi je úplně jedno, co si kdo pomyslí, když prohlásím, že to je důvod, proč se nakonec neobjednám k psychiatrovi. 

"Můžeme se vzájemně chápat; ale sama sebe vyložit - to může jen každý sám."

TAO //

Kuo Siang

Nejenže nebytí se nemůže státi bytím, ani bytí se nemůže státi nebytím. A i když se bytí dovede tisícerým způsobem měnit, v nebytí se změnit nemůže. A tak se také nemůže stát, aby nebylo bytí. A bytí trvá věčně!

...

Protože žijeme s lidmi, nemůžeme se od nich odloučit. Jenže svět lidí se neustále mění, každé pokolení se od ostatních liší, a tak jen ti, kdož nemají předsudečných mínění a netrvají na svých já, mohou sledovat všechny proměny a nikdy netrpí!

Lie-C'

Jang Ču řekl: "Juan Sien zchudl ve státě Lu. C'Kung zbohatl ve státě Wej. Juan Sienovi zničila chudoba život. Bohatství otrávilo život C'Kungovi." 

Z čehož plyne, že se nedá ani chudnout ani bohatnout. Co se tedy má? - Pravím: má se žít v radosti, má se žít v bezstarostnosti. Ten, kdo se umí radovat ze života, nebývá chudý, ten, kdo umí žít bezstarostně, nezbohatne!

TAO /

texty staré Číny

Lao C'  
Kniha o Cestě a její Síle


Tao co se dá povědět
už není to Tao
Jméno co se dá jmenovat
už není to jméno -
nebo:
v nebytí jména je počátek nebe a země
a bytí jména je matka všech věcí -
proto:
nahlédnem do jeho tajemství
když o ně nestojíme
a zhlédneme jenom vnějšek
když se po něm pídíme
...
Tao je nádoba
jež prázdná
je nevyčerpatelná
aniž je třeba ji kdykoli znovu naplnit
tak širá a tak hluboká
jak byla by rodičem veškerých věcí:
v ní všechno ostré se udělá hladké
a všechno těžké se udělá lehké
a všechno slepé tu prohlédne
a všechno složité se zjednoduší -
tu chladnou jako věčnost
nevím, kdo ji kdy zrodil a kde!
...
 Naplňujeme to, co držíme
ač by bylo lépe to nechat být:
brousíme špice
ač je nemůžem nadlouho uchovat ostré
plníme domy zlatem a drahokamy
ač nikdo je nedokáže uhlídat
Nestoudný v zámožnosti a v postavení
sám na sebe svolává pohromu
po skončeném díle
sám odcházej -
neboť to je Cesta nebe!

Čuang-C'
Svobodná šťastná pouť


Byl tu počátek. A byl tu počátek toho stavu, kdy ještě nebyl počátek. A byl tu počátek toho počátku toho stavu, kdy tu ještě nebyl počátek. Je tu bytí. A jest tu nebytí. A je tu ten stav před začátkem nebytí. A je tu ten stav předcházející onen stav, kdy ještě nezačalo nebytí. Najednou to bylo nebytí, jenže my nevíme; co to znamená, že zde bylo nebytí: bytí či nebytí?
Konečně, právě teď jsem cosi řekl. Jenže nevíme, zda výsledkem toho, že jsem cosi řekl, je to, že bylo něco řečeno nebo vlastně nebylo řečeno vůbec nic.

Na co pomyslíte

...když se řekne "Noc"?

Vyšla na rozvrzanou verandu, lehce pokrytou sněhem. Pozorovala okolí šlápot, které bosýma nohama udělala. Sníh se při svitu měsíce třpytil, ale zcela jinak než ve dne. Pomalu zvedla hlavu a zahleděla se na podobně zářící hvězdy.
Sem tam jí do dychtivých očí spadla sněhová vločka. Vydechla a pozorovala páru dechu, jak se rozplývá ve tmě. Roztřeseně si sedla na schod. Vnímala chlad, ale byla u vytržení. Nezáleželo jí na faktu, že možná nastydne, jak jí vždy maminka připomínala. Na moment jako tento se těšívá celý rok. Nic jí nepřipadá krásnější, než se dívat a poslouchat, jak v noci sněží.

záblesk z kakotopie

Odbila desátá hodina večerní. Catherine se znepokojeně svraštělým čelem vzhlédla od lístku s rychle načmáranou adresou. Věděla, co přijde. Jako každý večer ve 22 hodin. Den co den, už přes 5 let. Se slabým praskáním zazněla z reproduktorů rozhlasu v potemnělých ulicích výstraha, upozorňující na zákaz vycházení. Jako vždy šla vztekle přibouchnout okno. Nikdy se s tím nehodlá smířit. Nikdy nezapomene, jakým způsobem převzali vládu. A samozřejmě jim nikdy neodpustí, že prohlásili veškeré projevy umění za škodlivé, nebezpečné a odvádějící pozornost od povinností. Že zničili všechny galerie a muzea v zemi, že spálili historicky cenné knihy z archivu, kde tak neskutečně ráda pracovala. Věděla, že brzy přijde chvíle, kdy dostanou i jí. Již nějakou dobu se prošetřovalo podezření, že ne všechna díla byla zničena a teď se jen vyžívali v prolézání každého kouta v domě. Pokud jste nějaká schovávali a navštívili vás, mohli jste se pokládat za mrtvé, protože je vždy našli. A pak vás zabili.

Zahloubaná do úvah, přešla Catherine pomalu k oknu. Ve vteřině se jí ve tváři objevil děs. Asi 6 ozbrojených, černě oděných mužů právě přicházelo k hlavnímu vchodu. Ve chvíli, kdy zvonili na domovnici, byla už na zběsilé cestě po rozvrzaných schodech na malou podkrovní půdu. Když stanula ve dveřích, vystouply jí do očí slzy. Rychle za sebou zavřela a pevným krokem zamířila ke starožitné komodě z jistého exotického dřeva. Rezavým klíčkem na krku odemkla druhou zásuvku a vytáhla menší černou kabelu. Jen na zlomek okamžiku ji k sobě přitiskla a roztřeseně vydechla. Ona chvíle nastala. Vstala a zamířila k velkému zdobně vyřezávanému stolu stojícímu v rohu půdy. Teď už nedokázala zadržovat slzy. Roztřesenými prsty hladila jeho zdobenou hranu a pokračovala, dokud se její prsty nesetkaly se stohem zachráněných starých knih. Jemně jela ukazováčkem po majestátních hřbetech a třesoucími se rty četla zlatě vyrytá jména. Loučila se. Věděla, že vše takhle skončí. Věděla, že nemůže zachránit ještě menší část již zachráněného zlomku. Prsty přejela obálku Květů zla a nechala je přeskočit na druhý stoh. Asi v polovině se zarazila. Ani si nepamatovala, že by ho vzala. Ach, drahý Edgare. Kéž bys věděl. Skoro jako nacvičeným pohybem opatrně vytáhla a otevřela menší, oprýskanou krabičku z tvrdého papíru a vlhkýma očima přejížděla vybledlou žlutou stránku s krásně úhledným rukopisem. A chvějící se rudé rty zrychleně šeptaly:

V půlnoc kdysi v soumrak čirý chorý bděl jsem sám a sirý,
v knihy staré, zapomněné ukláněl jsem bledou líc.

Zavřela oči. Už nikdy Havrana nebude moci znovu dočíst. Chtěla v sobě potlačit ten pocit osamění a zmaru. Slzy vytlačené ze světle zelenkavých očí sklouzávaly po bledé tváři. Najednou se v Catherine něco hnulo. Když už nemá možnost zachránit všechny, nemůže jim nechat svoji nejmilejší báseň. Prudce otevřela oči, krabičku zaklapla a vhodila do černé kabely. Tiše zamířila ke dveřím a na prahu se zaposlouchala. Podle nekompromisního ostrého hlasu a rozčarovaného hlasu staré domovnice usoudila, že jsou na cestě k jejímu bytu. Bleskově a stále tiše jako kočka seběhla po schodech, otevřela okno směřující do ulice, zašmátrala za velkou skříní vedle okna a vytáhla provaz. Byl pod ní bezpečně připevněný. Už ho několikrát použila. Tentokrát nejspíš naposledy. Ještě stačila z pohovky sebrat černý kabát, který prostě s druhým koncem provazu vyhodila z okna. Začala se spouštět. Jen pár sekund po tom, co se nohama dotkla chodníku, ticho noci proťala rána vyražených dveří a rázný křik. Popadla kabát a dala se na útěk spletitými ulicemi…

Špatně osvětlenými ulicemi zněly tak tiše Catherininy kroky. Ale zněly. Kdyby teď na někoho narazila, je stejně mrtvá. Jako kdyby se chystala za chůze číst, vytáhla z kabely zachráněnou cennost a znovu se dívala na stránky uvnitř. Pak je odhodlaně zbavila jejich obalu a drahocenné papíry si přitiskla k hrudi. Zvláštním způsobem jí to uklidňovalo. Vzhlédla a její opuchlé oči hledaly známou červenou tabulku. St. John‘s street. Uvolněně se nadechla, už je blízko. Nevěděla o nikom, u koho by se cítila víc v bezpečí než u Claire. Ironie, protože právě být s Claire bylo stejně nebezpečné, jako přechovávat poslední kousky umění v domě. Milovaly se a to oni poměrně velice brzy zakázali. Taktéž pod trestem smrti.

Právě zahýbala do ulice Baker street a okamžitě v dálce rozpoznala bílý plot, který společně natíraly a už před pár lety jím začaly prorůstat plané růže. Vzrůstající úleva zrychlovala její kroky. V momentě, kdy se Catherinina svižná chůze stala během, zpoza rohu druhého konce ulice se vynořili její pronásledovatelé. Kdyby jim bylo vidět do tváří, jistě by se jejich pohledy střetly. Samozřejmě, že věděli, kam uteče. Jistě o nich věděli, nepochybně měli podezření už delší dobu. Instinkty nedaly jejímu rozumu ani chvilku na rozmyšlenou. Jen jí dodaly neuvěřitelnou sílu. A tak zrychlila, aniž by se pozastavila nad skutečností, že stejně běží do náruče smrti. Že nemá šanci. Že zase zvítězili.

Claiřiným domem se rozezněl ostrý, naléhavý zvonek. Catherine ho nepřestávala tisknout. Neohlížela se, nechtěla myslet na fakt, že jsou za jejími zády. Ani si neuvědomila, že v panice třesoucí se rukou svírá a mačká stránky Havrana. Jediné čemu věnovala pozornost byly opatrné kroky, které slyšela za dveřmi. Všechno se seběhlo tak rychle, že když Claire otevřela dveře, spatřila hrůzou bledý obličej své milované, ze které vyprchával život tak rychle, jako krev ze střelných ran přes křečovitě sevřenou ruku zbarvovala poslední verše oblíbené básně:  

jeho očí lesk mne svírá, démon spící takto zírá,
lampy zář jej obestírá jeho stín kol vrhajíc,
a má duše z toho stínu nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se — nikdy víc!

moje osobní Kvílení

kvílení za ně,

kteří s ledabylým znechucením dochází

do budovy instituce na vymývání mozků;

kteří se posmívají většinovému počtu vymývanců,

jenž je slepě nazývá kamarády,

ale ve skutečnosti nevidí pod povrch;

kteří se s radostnými jiskrami v očích

na týden zcela ztratí ve Sněhu;

kteří zanechají a nestarají se o zbylé,

kterých ubývá jako v koncentráku;

a kteří svou nepřítomností vyvolali

podivný stesk,

který mě přinutil napsat cosi jako báseň,

která však byla rozptýlením na jeden pouhý večer