ach, Demiane

Již v 11 letech jsem měla silné nutkání sepsat úvahu na téma "Hranice". Samozřejmě nemyslím ty státní. Mám na mysli naše osobní hranice, nejniternější linky nakreslené naším svědomím. Pamatuji si dokonale zformulované věty vyjadřující ty nejpodstatnější myšlenky. Jen je rozvést a pojmout každou okolnost, aby proti mému vyjádření nakonec nikdo nemohl argumentovat. 
Sáhodlouze a dopodrobna vysvětlit základní fakt, že kvůli našim životním zkušenostem má každý člověk své hranice někde jinde. Navíc se samozřejmě s postupem času mění.
Že na základě tohoto faktu není logické a vlastně ani nemáme právo odsuzovat za jakýkoliv čin druhé. Vždy je jádrem problému, že naše hranice, pro zjednodušení řekněme dobra a zla, nejsou stejné jako člověka, kterého máme potřebu soudit. Ale přesto se tak naprosto běžně děje. Málokdo se nad tím pozastaví. Proto jsem sepsání té úvahy ještě v tomtéž věku zavrhla. A také proto, že to celé hodně bolelo. Stejně by mě nejspíš nikdo nepochopil.
O skoro až neuvěřitelných osm let později jsem se ještě neuvěřitelnější náhodou ocitla na škole, kde je snad ta nejrozumnější a nejcitlivější učitelka českého jazyka. Díky ní mě zaujala kniha k maturitě: Demian od Hermanna Hesse. Sama nebo na jiné škole bych se k ní patrně nedostala. Obdivuhodné, jak občas působí okolní síly a formují naše osudy. 
Nicméně, ještě nejsem ani v polovině a nestačím žasnout. Každou hlubší myšlenkou, na kterou jsem dosud v knize narazila, jsem se v době mezi 11. a 15. rokem silně zabývala. Pravda, někdy neměly tak jasný tvar, podobaly se spíše tušení či mlžnému oparu, ve kterém jsem věděla, co se skrývá, jen jsem to tehdy nedokázala popsat. Ale byly v mé hlavě. Myslela jsem si, že jsou jen moje. Nikdo jiný nikdy v mém věku takhle neuvažoval. Hádám, že to byl počátek pocitu odcizení, namísto souznění s ostatními dětmi.
Proto jsem nedávno dokonce udělala něco, co už dlouho ne. Po přečtení úvodu jsem jí vrátila do knihovny a šla si koupit svou. Začala jsem jí číst s tužkou po ruce. A podtrhávám. Někdy až fanaticky, protože prostě nemůžu uvěřit, že dané myšlenky doopravdy někdo sepsal a dal mu za kostru na první pohled průměrného čtenáře tak nezajímavý příběh. Co by mohlo být zajímavého na dospívání jednoho kluka? Inu, představte si, že toho může být doopravdy hodně.
Pokaždé, když dočtu kapitolu, pozastavím se nad ní. Naplno. Přímý zásah. Přestanu se vším, co jsem dosud dělala. Pokud to není možné, odejdu z místnosti či vystoupím z trolejbusu. Musím se na chvíli stáhnout do sebe. Chce se mi brečet a kdybych se měla pokusit jen nastínit proč, bylo by to na hodně dlouho. Zjednodušeně řečeno, z veškeré té spletité provázanosti. Ale tomu stejně nikdo neporozumí. A to není až tak důležité. Momentálně je nejdůležitější, že já jim rozumím. Rozumím Hessemu a Emilu Sinclairovi. Rozumím Demianovi. Vím, že by rozuměli mně. A i proto mi je úplně jedno, co si kdo pomyslí, když prohlásím, že to je důvod, proč se nakonec neobjednám k psychiatrovi. 

"Můžeme se vzájemně chápat; ale sama sebe vyložit - to může jen každý sám."

TAO //

Kuo Siang

Nejenže nebytí se nemůže státi bytím, ani bytí se nemůže státi nebytím. A i když se bytí dovede tisícerým způsobem měnit, v nebytí se změnit nemůže. A tak se také nemůže stát, aby nebylo bytí. A bytí trvá věčně!

...

Protože žijeme s lidmi, nemůžeme se od nich odloučit. Jenže svět lidí se neustále mění, každé pokolení se od ostatních liší, a tak jen ti, kdož nemají předsudečných mínění a netrvají na svých já, mohou sledovat všechny proměny a nikdy netrpí!

Lie-C'

Jang Ču řekl: "Juan Sien zchudl ve státě Lu. C'Kung zbohatl ve státě Wej. Juan Sienovi zničila chudoba život. Bohatství otrávilo život C'Kungovi." 

Z čehož plyne, že se nedá ani chudnout ani bohatnout. Co se tedy má? - Pravím: má se žít v radosti, má se žít v bezstarostnosti. Ten, kdo se umí radovat ze života, nebývá chudý, ten, kdo umí žít bezstarostně, nezbohatne!

TAO /

texty staré Číny

Lao C'  
Kniha o Cestě a její Síle


Tao co se dá povědět
už není to Tao
Jméno co se dá jmenovat
už není to jméno -
nebo:
v nebytí jména je počátek nebe a země
a bytí jména je matka všech věcí -
proto:
nahlédnem do jeho tajemství
když o ně nestojíme
a zhlédneme jenom vnějšek
když se po něm pídíme
...
Tao je nádoba
jež prázdná
je nevyčerpatelná
aniž je třeba ji kdykoli znovu naplnit
tak širá a tak hluboká
jak byla by rodičem veškerých věcí:
v ní všechno ostré se udělá hladké
a všechno těžké se udělá lehké
a všechno slepé tu prohlédne
a všechno složité se zjednoduší -
tu chladnou jako věčnost
nevím, kdo ji kdy zrodil a kde!
...
 Naplňujeme to, co držíme
ač by bylo lépe to nechat být:
brousíme špice
ač je nemůžem nadlouho uchovat ostré
plníme domy zlatem a drahokamy
ač nikdo je nedokáže uhlídat
Nestoudný v zámožnosti a v postavení
sám na sebe svolává pohromu
po skončeném díle
sám odcházej -
neboť to je Cesta nebe!

Čuang-C'
Svobodná šťastná pouť


Byl tu počátek. A byl tu počátek toho stavu, kdy ještě nebyl počátek. A byl tu počátek toho počátku toho stavu, kdy tu ještě nebyl počátek. Je tu bytí. A jest tu nebytí. A je tu ten stav před začátkem nebytí. A je tu ten stav předcházející onen stav, kdy ještě nezačalo nebytí. Najednou to bylo nebytí, jenže my nevíme; co to znamená, že zde bylo nebytí: bytí či nebytí?
Konečně, právě teď jsem cosi řekl. Jenže nevíme, zda výsledkem toho, že jsem cosi řekl, je to, že bylo něco řečeno nebo vlastně nebylo řečeno vůbec nic.

Na co pomyslíte

...když se řekne "Noc"?

Vyšla na rozvrzanou verandu, lehce pokrytou sněhem. Pozorovala okolí šlápot, které bosýma nohama udělala. Sníh se při svitu měsíce třpytil, ale zcela jinak než ve dne. Pomalu zvedla hlavu a zahleděla se na podobně zářící hvězdy.
Sem tam jí do dychtivých očí spadla sněhová vločka. Vydechla a pozorovala páru dechu, jak se rozplývá ve tmě. Roztřeseně si sedla na schod. Vnímala chlad, ale byla u vytržení. Nezáleželo jí na faktu, že možná nastydne, jak jí vždy maminka připomínala. Na moment jako tento se těšívá celý rok. Nic jí nepřipadá krásnější, než se dívat a poslouchat, jak v noci sněží.