dear England

my dearest Great Britain, I’m coming.

I’m coming úplně stejným způsobem, jakým jsem se k tobě dostala poprvé před 7 lety. Autobusem přes Francii do Británie. A nemůžu si vzpomenout oficiální název, byla to pro nás prostě cesta podmořským tunelem. Ta nejbáječnější cesta s fragmentem lidí ze školy a s věrnou kamarádkou, která mi zůstala dodnes. Stejně jako ten dětský natěšený pocit z dlouhé cesty, který teď narušují už jen moje myšlenky, protože tentokrát jsem naprosto sama. Vracím se úplně jiná než poprvé před 7 lety.

Poměrně dlouho jsem nepsala. Proč najednou vytáhnu v autobuse uprostřed noci notebook a neberu sebemenší ohledy na ostatní, kteří mi mohou zírat na obrazovku a číst vše, co někdy uváženě vyťukávám a někdy chrlím, až dělám hrubky a přichází na řadu funkce Automatické opravování textu, kterou nesnáším. Ráda si své chyby opravuju sama. Jeden pak aspoň ví, co udělal špatně a příště to neudělá. Nebo alespoň zvolní. Proč ale najednou mám zase snahu dostat ze sebe všechno? Jak to všechno postihnout? Jak jen popsat, že se nebojím tmy, pavouků, bouřky, nového prostředí, rodiny nebo cizích jazyků. Jak popsat, že se doopravdy příšerně bojím jen toho, že po (jistě úžasném, vysněném) roce v cizině o sobě stejně nic nezjistím a budu se muset vrátit k hledání smyslu pro svou existenci? Jak dlouho se budu vyhýbat otázce, co vlastně chci???

Ale je takové myšlení opravdu na místě? Přede mnou je rok vyhýbání se „důležitým otázkám“. Calming seashore included. Anglická rodina by měla být odteď prioritou. Předat chlapci něco ze sebe. Konečně být pro někoho starší sestrou na delší dobu než jen pár dní. Dát se narychlo cestou dohromady. Zdá se, jako bych to nejdůležitější vždy dělala na poslední chvíli. Všechny slohové, sebemenší či závěrečné práce. Výběr host family nebo balení. A teď narychlo schovat někam hluboko do sebe tu věčně se tázající holku s kruhy pod očima, rozcuchanými slámovými vlasy a podivnýma rukama křečovitě objímající vlastní věčně odřená kolena.

Jenže kam s ní? Jak se jí zbavit? A kdyby přece, co zůstane? Bude ten zbytek vůbec za něco stát? Oblíbená britská písničkářka a modla se mě snaží skrze sluchátka svým výjimečným hlubším hlasem uklidnit a sděluje „Once I was an Eagle“. Zajímalo by mě, jestli jsem někdy byla pták. Rozhodně ne tak dravý. A rozhodně noční. Jak tahle myšlenková odbočka pomohla? Nijak. Jen další pocit. Souznění se zemí, která vydala někoho s podobně messy mind. A jediný nápad. Jeden pokus. Můžu zkusit tu holku nechat napospas noci obklopující příští německou zastávku. Prostě jí odhodit cestou ze záchodu. Jako zmačkanou papírovou utěrku na ruce. S čistýma rukama a myslí pak opět stanout tváří v tvář bílým útesům Doverským a zažít pocit, že se vracím na správné místo. Tak se seber a vstaň, děvče, za chvíli budeme zastavovat. 10 minut pauza. To bychom mohly stihnout.

You should be gone beast
Be gone from me
Be gone from my mind at least
Let a little lady be

I don't want you to want me
Wouldn't want you to know
I don't care where you gone beast
I care you go

Take the night off
Be bad for me
Take it right off and
Be bad for me