ach, Demiane

Již v 11 letech jsem měla silné nutkání sepsat úvahu na téma "Hranice". Samozřejmě nemyslím ty státní. Mám na mysli naše osobní hranice, nejniternější linky nakreslené naším svědomím. Pamatuji si dokonale zformulované věty vyjadřující ty nejpodstatnější myšlenky. Jen je rozvést a pojmout každou okolnost, aby proti mému vyjádření nakonec nikdo nemohl argumentovat. 
Sáhodlouze a dopodrobna vysvětlit základní fakt, že kvůli našim životním zkušenostem má každý člověk své hranice někde jinde. Navíc se samozřejmě s postupem času mění.
Že na základě tohoto faktu není logické a vlastně ani nemáme právo odsuzovat za jakýkoliv čin druhé. Vždy je jádrem problému, že naše hranice, pro zjednodušení řekněme dobra a zla, nejsou stejné jako člověka, kterého máme potřebu soudit. Ale přesto se tak naprosto běžně děje. Málokdo se nad tím pozastaví. Proto jsem sepsání té úvahy ještě v tomtéž věku zavrhla. A také proto, že to celé hodně bolelo. Stejně by mě nejspíš nikdo nepochopil.
O skoro až neuvěřitelných osm let později jsem se ještě neuvěřitelnější náhodou ocitla na škole, kde je snad ta nejrozumnější a nejcitlivější učitelka českého jazyka. Díky ní mě zaujala kniha k maturitě: Demian od Hermanna Hesse. Sama nebo na jiné škole bych se k ní patrně nedostala. Obdivuhodné, jak občas působí okolní síly a formují naše osudy. 
Nicméně, ještě nejsem ani v polovině a nestačím žasnout. Každou hlubší myšlenkou, na kterou jsem dosud v knize narazila, jsem se v době mezi 11. a 15. rokem silně zabývala. Pravda, někdy neměly tak jasný tvar, podobaly se spíše tušení či mlžnému oparu, ve kterém jsem věděla, co se skrývá, jen jsem to tehdy nedokázala popsat. Ale byly v mé hlavě. Myslela jsem si, že jsou jen moje. Nikdo jiný nikdy v mém věku takhle neuvažoval. Hádám, že to byl počátek pocitu odcizení, namísto souznění s ostatními dětmi.
Proto jsem nedávno dokonce udělala něco, co už dlouho ne. Po přečtení úvodu jsem jí vrátila do knihovny a šla si koupit svou. Začala jsem jí číst s tužkou po ruce. A podtrhávám. Někdy až fanaticky, protože prostě nemůžu uvěřit, že dané myšlenky doopravdy někdo sepsal a dal mu za kostru na první pohled průměrného čtenáře tak nezajímavý příběh. Co by mohlo být zajímavého na dospívání jednoho kluka? Inu, představte si, že toho může být doopravdy hodně.
Pokaždé, když dočtu kapitolu, pozastavím se nad ní. Naplno. Přímý zásah. Přestanu se vším, co jsem dosud dělala. Pokud to není možné, odejdu z místnosti či vystoupím z trolejbusu. Musím se na chvíli stáhnout do sebe. Chce se mi brečet a kdybych se měla pokusit jen nastínit proč, bylo by to na hodně dlouho. Zjednodušeně řečeno, z veškeré té spletité provázanosti. Ale tomu stejně nikdo neporozumí. A to není až tak důležité. Momentálně je nejdůležitější, že já jim rozumím. Rozumím Hessemu a Emilu Sinclairovi. Rozumím Demianovi. Vím, že by rozuměli mně. A i proto mi je úplně jedno, co si kdo pomyslí, když prohlásím, že to je důvod, proč se nakonec neobjednám k psychiatrovi. 

"Můžeme se vzájemně chápat; ale sama sebe vyložit - to může jen každý sám."