Odbila desátá hodina večerní. Catherine se znepokojeně svraštělým čelem vzhlédla od lístku s rychle načmáranou adresou. Věděla, co přijde. Jako každý večer ve 22 hodin. Den co den, už přes 5 let. Se slabým praskáním zazněla z reproduktorů rozhlasu v potemnělých ulicích výstraha, upozorňující na zákaz vycházení. Jako vždy šla vztekle přibouchnout okno. Nikdy se s tím nehodlá smířit. Nikdy nezapomene, jakým způsobem převzali vládu. A samozřejmě jim nikdy neodpustí, že prohlásili veškeré projevy umění za škodlivé, nebezpečné a odvádějící pozornost od povinností. Že zničili všechny galerie a muzea v zemi, že spálili historicky cenné knihy z archivu, kde tak neskutečně ráda pracovala. Věděla, že brzy přijde chvíle, kdy dostanou i jí. Již nějakou dobu se prošetřovalo podezření, že ne všechna díla byla zničena a teď se jen vyžívali v prolézání každého kouta v domě. Pokud jste nějaká schovávali a navštívili vás, mohli jste se pokládat za mrtvé, protože je vždy našli. A pak vás zabili.
Zahloubaná do úvah, přešla Catherine pomalu k oknu. Ve vteřině se jí ve tváři objevil děs. Asi 6 ozbrojených, černě oděných mužů právě přicházelo k hlavnímu vchodu. Ve chvíli, kdy zvonili na domovnici, byla už na zběsilé cestě po rozvrzaných schodech na malou podkrovní půdu. Když stanula ve dveřích, vystouply jí do očí slzy. Rychle za sebou zavřela a pevným krokem zamířila ke starožitné komodě z jistého exotického dřeva. Rezavým klíčkem na krku odemkla druhou zásuvku a vytáhla menší černou kabelu. Jen na zlomek okamžiku ji k sobě přitiskla a roztřeseně vydechla. Ona chvíle nastala. Vstala a zamířila k velkému zdobně vyřezávanému stolu stojícímu v rohu půdy. Teď už nedokázala zadržovat slzy. Roztřesenými prsty hladila jeho zdobenou hranu a pokračovala, dokud se její prsty nesetkaly se stohem zachráněných starých knih. Jemně jela ukazováčkem po majestátních hřbetech a třesoucími se rty četla zlatě vyrytá jména. Loučila se. Věděla, že vše takhle skončí. Věděla, že nemůže zachránit ještě menší část již zachráněného zlomku. Prsty přejela obálku Květů zla a nechala je přeskočit na druhý stoh. Asi v polovině se zarazila. Ani si nepamatovala, že by ho vzala. Ach, drahý Edgare. Kéž bys věděl. Skoro jako nacvičeným pohybem opatrně vytáhla a otevřela menší, oprýskanou krabičku z tvrdého papíru a vlhkýma očima přejížděla vybledlou žlutou stránku s krásně úhledným rukopisem. A chvějící se rudé rty zrychleně šeptaly:
V půlnoc kdysi v soumrak čirý chorý bděl jsem sám a sirý,
v knihy staré, zapomněné ukláněl jsem bledou líc.
v knihy staré, zapomněné ukláněl jsem bledou líc.
Zavřela oči. Už nikdy Havrana nebude moci znovu dočíst. Chtěla v sobě potlačit ten pocit osamění a zmaru. Slzy vytlačené ze světle zelenkavých očí sklouzávaly po bledé tváři. Najednou se v Catherine něco hnulo. Když už nemá možnost zachránit všechny, nemůže jim nechat svoji nejmilejší báseň. Prudce otevřela oči, krabičku zaklapla a vhodila do černé kabely. Tiše zamířila ke dveřím a na prahu se zaposlouchala. Podle nekompromisního ostrého hlasu a rozčarovaného hlasu staré domovnice usoudila, že jsou na cestě k jejímu bytu. Bleskově a stále tiše jako kočka seběhla po schodech, otevřela okno směřující do ulice, zašmátrala za velkou skříní vedle okna a vytáhla provaz. Byl pod ní bezpečně připevněný. Už ho několikrát použila. Tentokrát nejspíš naposledy. Ještě stačila z pohovky sebrat černý kabát, který prostě s druhým koncem provazu vyhodila z okna. Začala se spouštět. Jen pár sekund po tom, co se nohama dotkla chodníku, ticho noci proťala rána vyražených dveří a rázný křik. Popadla kabát a dala se na útěk spletitými ulicemi…
Špatně osvětlenými ulicemi zněly tak tiše Catherininy kroky. Ale zněly. Kdyby teď na někoho narazila, je stejně mrtvá. Jako kdyby se chystala za chůze číst, vytáhla z kabely zachráněnou cennost a znovu se dívala na stránky uvnitř. Pak je odhodlaně zbavila jejich obalu a drahocenné papíry si přitiskla k hrudi. Zvláštním způsobem jí to uklidňovalo. Vzhlédla a její opuchlé oči hledaly známou červenou tabulku. St. John‘s street. Uvolněně se nadechla, už je blízko. Nevěděla o nikom, u koho by se cítila víc v bezpečí než u Claire. Ironie, protože právě být s Claire bylo stejně nebezpečné, jako přechovávat poslední kousky umění v domě. Milovaly se a to oni poměrně velice brzy zakázali. Taktéž pod trestem smrti.
Právě zahýbala do ulice Baker street a okamžitě v dálce rozpoznala bílý plot, který společně natíraly a už před pár lety jím začaly prorůstat plané růže. Vzrůstající úleva zrychlovala její kroky. V momentě, kdy se Catherinina svižná chůze stala během, zpoza rohu druhého konce ulice se vynořili její pronásledovatelé. Kdyby jim bylo vidět do tváří, jistě by se jejich pohledy střetly. Samozřejmě, že věděli, kam uteče. Jistě o nich věděli, nepochybně měli podezření už delší dobu. Instinkty nedaly jejímu rozumu ani chvilku na rozmyšlenou. Jen jí dodaly neuvěřitelnou sílu. A tak zrychlila, aniž by se pozastavila nad skutečností, že stejně běží do náruče smrti. Že nemá šanci. Že zase zvítězili.
Claiřiným domem se rozezněl ostrý, naléhavý zvonek. Catherine ho nepřestávala tisknout. Neohlížela se, nechtěla myslet na fakt, že jsou za jejími zády. Ani si neuvědomila, že v panice třesoucí se rukou svírá a mačká stránky Havrana. Jediné čemu věnovala pozornost byly opatrné kroky, které slyšela za dveřmi. Všechno se seběhlo tak rychle, že když Claire otevřela dveře, spatřila hrůzou bledý obličej své milované, ze které vyprchával život tak rychle, jako krev ze střelných ran přes křečovitě sevřenou ruku zbarvovala poslední verše oblíbené básně:
jeho očí lesk mne svírá, démon spící takto zírá,
lampy zář jej obestírá jeho stín kol vrhajíc,
a má duše z toho stínu nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se — nikdy víc!
lampy zář jej obestírá jeho stín kol vrhajíc,
a má duše z toho stínu nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se — nikdy víc!
